Překvapení v panelákovém bytě

Překvapení v panelákovém bytě

Milujete stylové bydlení, starý koloniální nábytek, orientální svítidla a máte pocit, že se to do vašeho panelákového bytu nehodí? Myslím, že se nám rychle podaří vás vyvést z omylu. Své sny o bydlení si můžete splnit kdekoliv a kdykoliv. Stačí jen mít vizi a realizovat ji. Velkou inspirací pro vás může být příběh našeho zákazníka, pana B., který přesně tuto vizi měl. Byl tak laskavý, že svolil ke krátkému rozhovoru a svůj vysněný interiér pro nás i nafotil.

Kde jste získal svou lásku k nábytku a věcem z Indie?

Začalo to otevřením hranic. Tam jsem teprve zjistil, jak šedá je naše zem. Ze západních filmů na mě v době socialismu koukaly zámecké interiéry a byty kapitalistických buržoustů a já si říkal: to je SEN. Klíčových bylo několik událostí. Návštěva New Yorku a New Orleans, kde jsem prolejzal staré hospody (protože jsem v té době začal „stavět“ svůj jazzový pub) a seznámení se s  kamarádem Michelem, který mě protáhl „Daliovskými“ interiéry v Paříži. Byl jsem z toho úplně hotovej! Pochopil jsem, že starožitnost i několik století stará se dá uměle vytvořit a že můj sen je na dosah. Takhle to vypadá samozřejmě velmi jednoduše, ale vše mělo svůj vývoj. Nesmíme zapomenout, že se psala polovina 90.tých let a u nás nebylo k dostání nic, natož abyste sehnali kvalitního řemeslníka. Ten dnes tzv. vintage styl jsem poprvé uskutečnil v jednom bytě s vysokými stropy ve starém činžáku z počátku 20.století v toskánském stylu. Už se tu Indie trochu objevila a sice v podobě lamp, fotek a doplňků, které jsem si z Indie přivezl.

Abyste poznali indické domácnosti, musíte se dostat do rodiny. A ta Vás nejdřív musí přijmout. Pak se Vám otevřou dveře už leckam… Prošel jsem toho v Indii opravdu spoustu, od jednoduchých příbytků až po paláce. Myslím si, že nelze milovat jen nábytek a věci z Indie, aniž byste netíhli k této kultuře, která je tak odlišná od našeho způsobu života.

Jak začala vaše spolupráce se SANU BABU?

Když jsem začal vážně uvažovat o novém pražském bytu, věděl jsem, že tento byt chci „udělat“ v indickém stylu. Projížděl jsem internet a hledal střípky. Tak jsem narazil na Sanu Babu. V té době už jsem měl hotový projekt celé rekonstrukce bytu od kamaráda Honzy Prosra, který zajistil i stavební firmu a hlavně – prováděl to každodenní a neodmyslitelné – stavební dozor. Absolutně

nedocenitelné !... Při jedné návštěvě prodejny na Argentinské jsem našel skřínky, které by se mi líbily, ale byly  jiných barvách a rozměrech. A v té chvíli mě oslovil člověk, že pokud bych potřeboval s něčím poradit, mám se na něj obrátit. Tak jsem toho hned využil. Nic nebylo problém! Vše se dalo vyrobit podle mých představ a v barvách, v jakých budu chtít. Ha ! Něco nevídaného v Česku ! A pak jsem zjistil, že je to majitel společnosti, Ivan Marusič. Kápli jsme si s tím perfekcionalismem a láskou k Indii do noty…

Tímto způsobem jsme vlastně zaplnili skoro veškerý interiér. A nejen nábytkem, ale i světly a různými doplňky.

Co byste doporučil lidem, kteří mají pocit, že koloniální nábytek je sice krásný, ale nehodí se do moderního interiéru? Případně naopak, že je to zbytečný luxus?

Každý si zřejmě pod pojmem „moderní interiér“ představuje něco jiného.  Pro mě je to skloubení posledních technických vymožeností u praktického a užitného (kuchyň, koupelny) s interiérem, který má ducha a je útulný.  A je pak jedno, do jakého stylu se vše dotvoří. Každopádně koloniální nábytek dá interiéru nádech zvláštního, exotického, výjimečného. Protože každý kus je neopakovatelný a interiér pozvedne. Ne každý má k tomu vlohy, aby to poskládal sám. Pak je třeba najít člověka s duší…

A zbytečný luxus? To je pro mě žít v betonu, sklu a leštěném kovu, což je dnes tzv. trendy. Ale také studené a mnohdy nesmyslně drahé.

Experimentujete nějak s barvami a povrchy nábytku?

Každý z nás má barvy, které se mu líbí a které nemusí. Takové si přeci kupujeme i oblečení. U interiéru je to enormně důležité, protože v něm budeme trávit hodně volného času. Jedna věc je tedy skladba barev, druhá – řemeslné provedení. K tomu prvému stačí používat cit, to druhé mi ukázal kamarád a restaurátor, Jirka Velek, který dle mých detailních představ vytvořil a vybarvil všechny stěny. To je hotová alchymie.

U nábytku jsme s povrchem a barvami kouzlili v „dílně“ Ivana Marusiče a nebylo to vůbec jednoduché. Přičichnul jsem k něčemu, čemu bych se v budoucnu rád věnoval víc…

A jak se vám bydlí?

Bydlí se mi úžasně. Čím víc ale dáte interiéru punc určitého stylu, tím víc si uvědomujete všechny nedostatky již provedeného. Čekají mě ještě ty nejpříjemnější práce, které interiéru dají osobitý styl: závěsy, střapce, obrázky a fotky, polštáře a různé textilie. Dlouho jsem je skládal dohromady, aby k sobě pasovaly. Teď už to „jen“ provést…